Historie řádu sv. Benedikta
Jediným zdrojem informací o životě zakladatele západního mnišství, svatého Benedikta z Nursie, je biografie sepsaná proslulým církevním učitelem, papežem Řehořem I. (†604). Jak autor uvádí, opíral se při sepisování životopisu, který obsahuje popisy četných zázraků, o svědectví Benediktových učedníků. Muž, podle něhož byl později pojmenován řád „černých mnichů”, se narodil, snad kolem roku 480, v zámožné rodině v dnešní Norcii poblíž Spoleta. Rodiče jej poslali do Říma na studia, ta však nedokončil a rozhodl se pro život eremity. Několik let strávil uzavřen v samotě jeskyně „Sacro Speco” u Subiaca, v údolí řeky Aniene. Následovala krátká epizoda vedení jistého kláštera, kde však Benediktova snaha o zavedení řeholní kázně narazila na odpor části mnichů. Světec tehdy podle legendy zázračně unikl pokusu o otrávení. Prasklý kalich, z něhož vylézá had, se na připomínku této události stal jedním z jeho hlavních atributů. Po návratu do Subiaca vytvořil Benedikt síť dvanácti malých klášterů, v nichž pod vedením opata žilo vždy dvanáct mnichů. Subiaco se tak stalo kolébkou budoucího benediktinského řádu.
Skutečně mateřský klášter benediktinů vznikl ale na vysokém vrchu nad městem Cassino při cestě z Říma do Neapole. Snad v roce 529 přeměnil Benedikt zdejší antickou svatyni Apollona v křesťanský chrám sv. Martina. V novém klášteře na Monte Cassinu vzniklo sedmdesát tři článků Řehole sv. Benedikta, která v následujících staletích přispěla ke kulturnímu sjednocení evropského Západu. Pravidla života mnišského společenství žijícího v duchu řádového hesla „ora et labora (modli se a pracuj), spojovaná tradicí právě s Benediktovým jménem, jsou souhrnem zkušeností četných předchozích generací mnichů. Jako nejdůležitější pramen posloužila anonymní tzv. Řehole Mistrova. V montecassinském klášteře Benedikt také zemřel a byl pohřben v kapli sv. Jana Křtitele, kterou kdysi zřídil na místě zbořeného obětního pohanského oltáře. vádí , že se tak stalo pravděpodobně v roce 547. Arciklášter V době Vojtěchova pobytu však byla na Monte Cassinu již jen část relikvií sv. Benedikta. Klášter byl totiž po roce 577 vyvrá cen při nájezdu Langobardů a až do počátku osmého století se postupně měnil v ruiny. V mezidobí došlo k přenesení ostatků zakladatele řádu do Francie, do opatství sv. Petra ve Fleury (Floriacum), ležícího na břehu Loiry nedalo Orleáns. Podle domácí tradice tohoto kláštera, zaznamenané v devátém století kronikářem Aldrevaldem, se mniši z tamního opatství vydali za opata Mommola do opuštěného mateřského kláštera na Monte Cassinu (672?). Vyzdvihli ostatky zakladatele řádu sv. Benedikta i jeho sestry Scholastiky a získané relikvie přenesli do Fleury a uložili je zde v konventním kostele. Pouze část relikvií se po obnovení mateřského kláštera, znovu vysvěceného v roce 748 papežem Zachariášem, na Monte Cassino vrátila. Klášter ve Fleury s novým zasvěcením sv. Benediktu se stal významným poutním místem, které v roce 996 navštívil rovněž pražský biskup Vojtěch.
Monte Cassino, vzorový klášter západního mnišství, byl již od raného středověku v mnohém spjat i s českými dějinami. Jako první doložený Čech jej v roce 990 navštívil druhý pražský biskup Vojtěch, který údajně zvažoval, že v něm zůstane jako mnich. Až do smrti zde žil Vojtěchův přítel, pražský probošt Wilik, a působil zde například také mnich Vavřinec, pozdější arcibiskup v Amalfi, autor jedné z prvních legend o sv. Václavu.
Benediktini v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
IX.–X. století.:
Přibližně v době pasovského biskupa Reginhara († 838) se poprvé otevřela možnost, aby se benediktinští misionáři výrazněji zapojili do christianizace moravských Slovanů sousedících s jeho diecézí. Obdobnou důležitou roli jako na Velké Moravě sehráli benediktini pocházející zprvu především z řezenské diecéze i v říši prvních Přemyslovců. V poslední třetině desátého století, kdy se česká církev zřízením pražského biskupství osamostatnila, vzniká první ženský klášter (sv. Jiří na Pražském hradě) a první mužský klášter (Břevnov). Na přelomu tisíciletí vstoupila na české území gorzská reforma (Ostrov), která se stala v českém prostředí převažující formou benediktinství raného středověku.
XI.–XII. století:
Stabilizace a rozvoj přemyslovského státu umožnily vlnu klášterních fundací, během níž vznikla většina našich benediktinských opatství (Sázava, Třebíč, Kladruby ad.). Charakteristickým rysem tohoto období se stalo zřizování malých pobočných domů, tzv. cell. Z některých z nich později vznikly benediktinské konventy (Rajhrad), či menší řádová proboštství. V polovině dvanáctého století benediktinské kláštery také poprvé zanikají (Želiv, Klášterní Hradisko). Dosavadní úlohy „černých mnichů“ zčásti přebírají nové „bílé řády“, premonstráti a cisterciáci.
XIII.–XIV. století:
Jak dokládá osidlování Policka a Broumovska, jehož počátky jsou tradicí spojovány s rokem 1213, benediktini se ve třináctém století intenzivně zapojili do kolonizace okrajových oblastí země. Souběžně čeští benediktini zřejmě poprvé pronikají také do Slezska. V polovině čtrnáctého století přišly do Prahyspecifické odnože řádu, benediktini slovanského obřadu (Emauzy) a benediktini s ambroziánskou liturgií (opatství sv. Ambrože). Dále se zahušťovala síť pobočných domů, proboštství a inkorporovaných far. Gotické období bylo obecně dobou opatů-budovatelů, část ambiciózních přestaveb klášterů se však nepodařilo dokončit.
„Kříž Svatého Otce Benedikta“
nad hlavním vstupem do klášterního kostela
v Broumově je tradičním benediktinským
symbolem. Přibližně v období, kdy zde byl
vztyčen, získal břevnovsko-broumovský opat
Benno II. Löbel papežské schválení pro jeho
oficiální uctívání (1741). Mezi ramena kříže jsou vložena počáteční písmena slov Crux Sancti Patris Benedicti (CSPB). Na jeho břevnech bývá umístěno Benediktovo požehnání: C(rux ) S(acra) S(it) M(ihi) L(ux), N(on) D(raco) S(it) M(ihi) D(ux), tj. „Kříž svatý buď světlem mým, drak nebudiž mým vůdcem“. Počáteční písmena dalších slov veršovaného zažehnávání zla (satana) pokračují na oválném obvodu kříže, kde bývají doplněny o monogram IHS (Ježíš) nebo benediktinské motto PAX (mír).
XV. XVI. století:
Během husitských válek vypuknuvších v roce 1419 byly budovy většiny českých klášterů těžce poškozeny. Zábor klášterních majetků pak v řadě případů znemožnil obnovu řeholního života v původní lokalitě (Opatovice, Postoloprty, Podlažice, Teplice ad.). Např. hlavní sídlo břevnovského opata se na dlouhou dobu přesunulo do Broumova. Kolem roku 1525 po nástupu protestantské reformace definitivně zanikl klášter v Třebíči. Ve druhé polovině téhož století vyvolával neuspokojivý vnitřní stav některých klášterů úvahy o jejich zrušení a předání majetků jezuitům nebo místním ordinářům.
XVII.–XVIII. století:
Již v roce 1602 začíná budování České benediktinské kongregace, které se však podařilo reálně dovršit až v pobělohorském období. Autonomní postavení si i poté zachovali nově příchozí španělští montserratší benediktini. Doba vrcholného baroka představovala druhé hlavní budovatelské období českých benediktinských dějin. Uzavřelo je josefinské rušení klášterů zahájené v roce 1782. Zanikly mimo jiné konventy u sv. Jiří na Pražském hradě a v Kladrubech, patřící od středověku k předním duchovním institucím v zemi. Další zamýšlené stavební projekty se nepodařilo uskutečnit a z české benediktinské provincie zbylo jen torzo.
XIX.–XX. století:
V roce 1810 proběhla kasace klášterů také na území pruského Slezska (Lehnické Pole). V roce 1880 přicházejí do Emauz beuronští benediktini, jejichž řádové sestry si později v Praze budují vlastní klášter (opatství sv. Gabriela). Mnišky beuronské kongregace a část mnichů opustili české území ovšem již po vzniku republiky. V roce 1945 byla založena Slovanská kongregace sv. Vojtěcha. V následujícím roce odešli němečtí benediktini z Broumova. Přelomové mezníky v nejnovějších dějinách českých benediktinů představují roky 1950 a 1989. V prvním z nich byly benediktinské i další kláštery násilně vyklizeny, ve druhém se otevřela cesta k jejich obnově.
Kláštery v Polici nad Metují a Broumově
V první polovině třináctého století se „černým mnichům“, čelícím nástupu reformních řádů premonstrátů a cisterciáků podařilo najít nový prostor pro zakládání dceřiných domů. Břevnovští i opatovičtí benediktini se zapojili do kolonizace širokého pásu „děsících pustin“ na pomezí území Přemyslovců a Piastovců. Zatímco dílo opatovických mnichů převzali a dokončili cisterciáci v Křešově (Krzeszów), břevnovští spolubratři byli úspěšnější. Počátek osídlování Policka a Broumovska je sice tradičně spojován s rokem 1213 a s budovatelem první dřevěné kaple mnichem Vitalisem, na bezpečnou půdu nezpochybnitelných písemných pramenů vstupujeme však až po polovině třináctého století. Hospodářským centrem území před Stěnami byla v této době již osada při polickém proboštství, která
obdržela tržní práva. Na kolonizovaném území za Stěnami hrála obdobnou roli tržní ves Broumov, která velmi záhy nabyla charakter města. Břevnovský opat Bavor z Nečtin si nechal v roce 1296 od papeže potvrdit právo dosazovat představené v dceřiných „proboštstvích neboli převorstvích“ v Polici a Broumově. Pozůstatkem tehdejšího polického kláštera je raně gotická bazilika Nanebevzetí Panny Marie. S jistým časovým odstupem začala výstavba gotického kostela sv. Vojtěcha a přilehlé prepozitury také v Broumově. Válečné události patnáctého století neopevněný klášter v Polici těžce postihly. Naopak broumovský „klášterní hrad“ se stal sídlem břevnovských opatů, které lze od patnáctého století označovat jako opaty břevnovsko-broumovské.
V roce 1810 proběhla kasace klášterů také na území pruského Slezska (Lehnické Pole). V roce 1880 přicházejí do Emauz beuronští benediktini, jejichž řádové sestry si později v Praze budují vlastní klášter (opatství sv. Gabriela). Mnišky beuronské kongregace a část mnichů opustili české území ovšem již po vzniku republiky. V roce 1945 byla založena Slovanská kongregace sv. Vojtěcha. V následujícím roce odešli němečtí benediktini z Broumova. Přelomové mezníky v nejnovějších dějinách českých benediktinů představují roky 1950 a 1989. V prvním z nich byly benediktinské i další kláštery násilně vyklizeny, ve druhém se otevřela cesta k jejich obnově.
Broumovský klášter vznikl jako v pořadí třetí dcera Břevnova, po několik staletí však významem mateřský klášter převyšoval.